Poznají nás po lásce, křesťany...ale skutečně nás poznají?

Po pracovní části prázdnin se blížilo setkání mladých ve Žďáře nad Sázavou, kam se setkání vrátilo po 10 letech. V Klokotech jsem před pěti lety nebyla a tak se mi do srdce hrnulo očekávání. Jako před každým odjezdem bylo všude okolo plno nervozity a nedočkavosti. Celé se mi to zdálo od počátku výjimečné. Odjezd byl určen na úterý a ještě k tomu v odpoledních hodinách. Jak nezvyklé oproti brzkým ranním pondělním odjezdům. Konečně jsme všichni stáli na zastávce a otec Jiří nám žehnal. Upřímně, jako řidič autobusu bych při pohledu na třicet mládežníků nerozdávala úsměvy, nicméně jsem byla vděčná za řidičův profesionální přístup. Při příjezdu na hlavní nádraží v Brně bylo jasné, že nepojede jen hrstka mladých, ale že bude pořádně narváno. Není to zrovna můj styl jednat v rukavičkách, ale tady bylo zapotřebí zachovat klid a být trpělivý. Lidí bylo opravdu hodně a to byl teprve začátek. 

Náš příjezd na místo setkání byl velice poklidný, pořadatelé se nás ujali a už jsme směřovali k naší škole. Tam si nás odškrtali, vyřešili se drobné nesrovnalosti a hurá do tříd.  Zde se povedlo také jedno příjemné setkání, která šperkovala celý Žďár – potkala jsem spolužáka ze střední a já byla hned veselejší. To jsem ještě netušila, kolik známých tváří mě zde potká.

Po ubytování se konečně vyrazilo k hlavnímu podiu.  Poprvé jsem zažila ten maraton od školy k podiu. To byla jedna z mála věcí věc, které bych udělala jinak. Teda ubytovat Brno mnohem blíž. Ale nebuďme vybíraví, musíme přinášet oběti.

První den se uskutečnilo pouze zahájení, ale člověk už začal nasávat atmosféru těchto krásných dnů v přítomnosti téměř šesti tisíc mladých lidí. Celou atmosféru dokresloval areál setkání, nejvíc záchodky Johnny servis, lidově řečeno „tojky“, které nesmí chybět na žádném setkání. Okolo stálo plno užitečných stánků, ovšem nejvíce užitečnou jsem shledala „seznamku“. Už jen pro ty humorné vzkazy mladých sličných žen a mužů. Každodenní dávka puberty.

Dny plynuly pozvolně, dostávalo se nám eucharistie, dávky duchovního povzbuzení, stravy, kamarádských zážitků a humoru.  Ten nám zajišťoval každovečerní blok informací od Karla, Žďářin a taky sympatické rodinky Žďárských. Vše bylo tak nenásilné, vhodné a trefné.

Každá věc na tomto setkání mělo svůj smysl, věřím, že každého vedl Duch Svatý, ke kterému jsme se tolik modlili. Nejhůře nám bylo při výběru přednášek, ale i na to Duch Svatý zamířil. Motto setkání „Ovocem Ducha je láska, radost a pokoj…“ se prolínalo všemi dny, které se postupně na tyto tři hodnoty zaměřovaly. Vše vyvrcholilo pátečním smířením a mší svatou s kardinálem Dominikem Dukou, který měl opravdu hlubokou homilii a ukázal nám cestu pokoje. V sobotu se uskutečnila pouť rodin a lidí bylo ve městě zase o trošku víc. Večer proběhla slavnostní vigilie, která každého zavedla na hlubinu svojí duše. Každý z nás byl zase o kousek blíž Bohu.  V neděli proběhla dopolední mše a tím celé setkání skončilo.  Rozloučily se všechny tři kapely – KaPři, VeKa i Adorare, které celé setkání doprovázely. Každý z účastníků dostal památku na toto setkání – šikovnou krabičku na bonbóny s mottem žďárského setkání. Pak už nás čekal úmorný odjezd směr Šitbořice.

Vím, že domů se mi jede vždycky hůř, uvnitř mám nepopsatelné prázdno a nic si nepřeji víc, než zůstat. Bohužel, každý z nás se musí vrátit do své farnosti, do své rodiny, do svého osobního života. To neznamená, že Pán s námi není. Neznamená to, že nemáme milovat lidi okolo sebe, že se nemáme radovat a že nemáme rozdávat pokoj. Naopak, musíme ještě daleko víc.  Chci být pokorného srdce, chci se vzmužit a být srdnatá. Celé setkání se mi to dralo do úst a vycházelo to z mého srdce.

Jsem za tento týden vděčná. Vděčná lidem okolo mě, protože nejsem sama i přes svoje chyby. Vděčná Bohu, protože nám dává pokoj, který svět nemůže dát. Přátelé dělejme tak, ať nás po lásce, radosti i pokoji stále poznávají. Vždyť jsme jedna velká křesťanská rodina .

Díky všem za krásné dny!